Člověk pánem tvorstva a zkázou života!!!

3 příběhy nakažených HIV

15. května 2007 v 15:20 |  AIDS
Petrův příběh
Petr žil do svých 27 let v Kopřivnici. Věděl, že je homosexuál, nicméně protože Kopřivnice je malé město a neměl žádnou příležitost se s někým seznámit, jeho sexuální život byl spíš sexuální půst. Když zjistil, že v Ostravě fungují gay kluby, přestěhoval se tam a našel si práci přímo na recepci jednoho z nich. Tím se dostal do gay komunity. Seznámil se s mužem, u něhož pak i bydlel a všechno se zdálo být v pohodě. Ne na dlouho - rozešli se, paradoxně kvůli kamarádce Petrova přítele, která na něj žárlila. Petr se prodíral životem sám, ještě dalších pět let v Ostravě. Pracoval v pizzerii, potom v obchodním centru a k tomu dělal travesti show. Moc stálých partnerů neměl a když už se s někým seznámil, připadalo mu, že jeho partneři jej mají "jen do postele".
Osudové seznámení
Petr se přestěhoval do Českých Budějovic. Pracoval v Makru a v té době se seznámil s člověkem, s nímž si navzájem padli do oka. Petr svého nového kamaráda navštívil všehovšudy dvakrát a náklonnost byla tak silná, že poprvé v životě šel do nechráněného sexu. Bohužel se infikoval.
Zhruba čtyři týdny po nechráněném sexu se u Petra projevila tzv. primoinfekce. Dostal vysoké horečky kolem 40 stupňů, zánět dutiny ústní, objevila se vyrážka a pocení. Bezvládné tělo skoro nedokázal přinutit k chůzi. Museli se o něj starat přátelé. Lékařka mu nasadila antibiotika, a když nezabrala, tak druhá - silnější. Ani ta si nedokázala s podivnou nemocí poradit a tak Petra odeslali na infekční oddělení. Musel podepsat, že souhlasí s odběrem krve pro rozbor na HIV infekci. Lékaři zjistili, že je Petr pozitivní.
Život s HIV
Když mu paní doktorka oznámila diagnózu, byl to pro něj samozřejmě šok. Hodinu seděl v ordinaci a vydýchával to. Co se týče cesty domů, nic si nepamatuje. Vůbec netuší, jak se dostal zpět do svého bytu. Naštěstí jej doma čekali jeho přátelé, kteří věděli, že si jde pro výsledek a nechtěli ho v tom nechat samotného. Petr byl za psychickou podporu vděčný, byla pro něj nesmírně důležitá. Přátelé jej nelitovali, prostě mu pomáhali. Ale i tak ho zradila psychika, rok trvalo, než byl zase v pohodě. Pak se mu zvedla virová nálož (počet kopií viru na mililitr krve), ale po nasazení léků klesla na nulu, takže i když je pozitivní, nemá v současné době žádné zdravotní problémy. Je na tom dobře i co se týče imunity.
Další etapa jeho života se odehrála v Jindřichově Hradci. Žil tam u svého přítele. Ten mu sice snášel modré z nebe a staral se o něj, ale protože byl sám negativní, sexu s Petrem se přece jen bál. Bylo to tedy spíš velmi dobré přátelství. Problém byl také v tom, že dům, ve kterém bydleli, byl starý a vlhký, ve zdech měl plíseň a k vytápění sloužila jen kamna na dřevo nebo uhlí. Petr v takovém prostředí nemohl zůstat a tak odešel do Prahy do Domu světla.
Nyní v Domě světla nejen bydlí, ale zároveň tu pracuje jako asistent ředitele a vedoucí recepce. Budoucnost neplánuje, žije přítomností. Říká: "Dnes tady jsem, zítra tu být nemusím. Ne kvůli své nemoci, ale můžu vyjít ven na ulici a přejede mě třeba auto, nebo mi spadne na hlavu letadlo."
Markův příběh
Věděl o tom, že je gay a pracoval jako barman na gay diskotéce. V roce 1994 začal užívat drogy - pervitin. Pak si začal i píchat. Na testech HIV byl v roce 97 a 98, to byl ještě negativní. Pak už na testy nechodil. Na drogách sexu moc nedal, takže se ani nechoval nijak zvlášť rizikově. Měl stálého partnera. Myslí si, že při sexu se nenakazil, vir se mu dostal do krve spíše při užívání drog.
Společná jehla
Dozvěděl se, že jeden jeho kamarád z komunity, v níž bral drogy, je HIV pozitivní. Všichni z party měli žloutenku, věděli, že se mezi nimi objevila. Marek má žloutenku typu B i C, a proto, když mu lékaři na základě zjištěné pozitivity u jeho kamaráda doporučili test na HIV, víceméně počítal s tím, že bude pozitivní taky. Ze společné jehly se v komunitě virem HIV nakazili čtyři.
Cesta zpět
Když se potvrdilo, že Marek má v krvi HIV, lékaři mu nasadili léčbu. Protože ale dál jel v drogách, léky neužíval. Jak říká, bral je víceméně rekreačně, když si na ně vzpomněl. Nakonec se kvůli drogám dostal psychicky úplně na dno, v podstatě se zbláznil, a nakonec skončil v Centru krizové intervence v Bohnicích. Naštěstí tam potkal lékařku s úžasným přístupem. Dodnes si s ní rád zajde popovídat. To když chodí na ženský pavilon pro drogově závislé a pro alkoholičky dělat besedy o problematice HIV/AIDS.
Po Bohnicích následovala tříměsíční protidrogová léčba. Teprve tam Marek začal brát léky pravidelně a díky tomu se mu virová nálož snížila prakticky na nulu. Přestože bral drogy osm let, během tří měsíců s nimi dokázal přestat, ačkoli tomu sám zpočátku nevěřil. Vypráví, že když do léčebny nastoupil, na ranní komunitě poslouchal kluka, který vyprávěl, že už je tam po sedmé.
Abyste se z drogové závislosti dostali, musíte mít silnou motivaci. A Marek ji měl, ačkoli o ní nechce mluvit. Nicméně si myslí, že i kdyby si náhodou někdy nějakou drogu znovu vzal, už by do léčebny nešel. Není si jist, jestli by se k tomu sám odhodlal. Ze začátku to tam pro něj prý bylo šílené. Najednou zůstal bez pervitinu, což je stimulační droga, takže byl najednou úplně bez energie. Měl hrozné stavy, deprese, brečel a pak se zase smál bez důvodu. Uzavřel se sám do sebe. "Moc děkuji doktorům, kteří mě dali dohromady," říká.
Tlustá čára
Když Marek z léčebny odešel, musel vyměnit úplně všechny kamarády a hledat nové, takové, kterým by mohl říci, že je HIV pozitivní. Začal docházet do Domu světla, kde nejdřív dělal dobrovolníka na lince a pak ho přemluvili, aby začal dělat besedy. Teď je v Domě světla zaměstnán. Nebydlí tam, protože se po návratu z léčebny naštěstí měl kam vrátit. Jeho matka dokázala udělat za vším tlustou čáru a přijala ho domů.
Vladimírův příběh
Vladimír vyrůstal v Praze, přesněji v pražských ulicích. Důvodem byly neutěšené rodinné poměry. Maminka se s Vladimírovým tatínkem - maďarským romem - rozvedla, když mu byly dva roky, a vzala si alkoholika a rasistu v jedné osobě. Ten doma romské dítě nesnesl, napadal jej kvůli původu a brutálně jej tloukl. Vladimír raději utíkal ven. Ale ulice není dobré prostředí pro malé dítě a tak se stalo, že když bylo Vladimírovi osm let, sexuálně jej zneužila dospělá žena, o rok později je obtěžoval deviantní muž a ve čtrnácti letech prožil hrozivou zkušenost, když jej znásilnili tři Arabové. Řekl o tom doma a začali se ho štítit. Přidělili mu jeden hrnek a jeden talíř, z nichž musel jíst. Vše vyvrcholilo, když se v patnácti přiznal k homosexualitě. Rodiče ho vyhodili z domu. Následujících deset let se Vladimír protloukal různě, často na pražském Hlavním nádraží. Nějakou dobu se živil prostitucí, stal se závislý na pervitinu. Má za sebou i výkon trestu, protože, jak říká, žádný toxikoman nežije poctivě. Paradoxně na život ve vězení vzpomíná rád, protože tam prožil velkou lásku, když se zamiloval do spoluvězně. Dodneška na něj vzpomíná. Navíc, na svobodu se mu nechtělo, protože venku jej nikdo nečekal.
S HIV a s televizí
Drogy dostaly Vladimíra do situace, kdy mu začala splývat realita s výplody fantazie. Nevěděl, co je co. Trpěl halucinacemi a stihomamem. Měl pocit, že jej stále někdo pronásleduje, všude viděl policisty, schovával se. Psychické problémy jej přivedly do léčebny v Bohnicích, kde zjistili, že prodělal hepatitidu typu B. Následoval převoz do nemocnice, testy na HIV a zjištění, že Vladimír je pozitivní. Přístup lékařů tehdy nebyl zrovna příkladný. "Sbalili mi věci, šoupli mě na samotku, dali mi tam televizi a zamkli dveře," vzpomíná Vladimír. Následovala protidrogová léčebna, ale způsob léčby Vladimírovi nevyhovoval a tak po dvou měsících podepsal revers a odešel pryč s tím, že si jde šlehnout. To taky udělal a propadl se do takové toxické psychózy, že se vydal na pražský Nuselský most, aby skokem do údolí udělal za vším tečku jednou provždy. Naštěstí mu v tom zabránili hasiči. Další šťastnou okolností bylo setkání s docentkou Staňkovou v AIDS centru, kam Vladimír začal docházet. "Vděčím jí za celý svůj další život," říká. Také jej kontaktovala pracovnice z Domu světla, ale nabídka byla spojena s požadavkem drogové abstinence. Vladimír už byl tou dobou tři měsíce čistý a proto se do Domu světla vydal. To bylo v roce 2001. V roce 2002 už začal dělat besedy na bázi dobrovolné spolupráce a od roku 2003 je Vladimír zdejším zaměstnancem.
Druhá půlka jablka
Bydlí v rodinném domku za Prahou, kde mu kamarád poskytl byt. Zdravotní problémy většinou nemá a snaží se, aby si svou nemoc nepřipouštěl. "To by mě asi zničilo," přiznává. Když začal objíždět republiku s besedami a začal spolupracovat s médii, neuvědomil si, že víceméně přijde o možnost vybudovat si soukromý život, protože jej lidé budou poznávat. "Stává se, že mi chlap řekne - mě nevadí, že jsi HIV pozitivní, ale vadí mi, že se to o tobě veřejně ví. Lidi by si na mě ukazovali, že jsem pozitivní taky," popisuje reakce potenciálních partnerů Vladimír. "Dá se to chápat. Ale já pro tu práci žiju a nejspíš mi žádnej chlap nebude stát za to, abych se jí vzdal.Jenže když přijdu domů, jsou tam jenom čtyři prázdné stěny. Nikdo mě nečeká, neobejme, nedá mi pusu. Říkám si, že ta druhá půlka jablka ke mně někde ve světě musí bejt."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama