Člověk pánem tvorstva a zkázou života!!!

Talk about...

17. dubna 2007 v 18:33


Princezna Diana není jedinou slavnou osobností, která přispěla k tomu, že se o tomhle jevu začalo otevřeněji diskutovat. Angelině Jolie bylo třináct, když se nožem zranila poprvé, a pokračovala v tom až do šestnácti. I ona později přiznala: "Snažila jsem se něco cítit, hledala nové věci, měla romantické představy o krvi. Ubližovala jsem si. Teď už chápu, že to bylo volání o pomoc." Na rukou Christiny Ricci zase najdete drobné jizvy - udělala si je sama zapalovačem. "Jak vám najedou endorfiny, bolest se dokonce zmírní. Trvá to chvilku, malé štípnutí, a potom už doopravdy nic moc necítíte, naopak to uvolňuje." Christina si po­dle svých slov ubližovala tehdy, když se snažila udělat dojem na kluky nebo byla naštvaná, že není dost hezká. "Byla jsem rozčilená, tak jsem to udělala, uklidňovalo mě to. Je to strašný způsob, jak se cítit líp. V mozku ale máte dvě části, a jedna chce zničit tu druhou. A myšlenka sebezničení je občas velmi romantická. Teď už to ale je za mnou," řekla. Několik jizev 'zdobí' i levé předloktí Johnnyho Deppa, který je bere jako připomínku důležitých okamžiků v životě. "Moje tělo je svým způsobem deník. Je to něco, co dělali námořníci, určité chvíle v životě, kdy sám sebe označíte, ať už nožem, nebo u profesionálního tetovače," vysvětloval v časopise Details.


Závislost na uvolnění

Právě vztah k tetování nebo piercingu vás v souvislosti se sebepoškozováním možná napadne jako první. "Někdy se říká, že jde o socializované formy sebepoškozování," vysvětluje psycholožka Kocourková. Jenže zatímco rituály nebo zdobení těla hrají určitou společenskou roli, funkce sebepoškozování je jiná. Obvykle má lidem, co se zraňují, pomoci vyrovnat se s obtížnými emocemi, které nezvládají jiným způsobem, a tak ➤ se je snaží vyjádřit přes své tělo. Nikoli ale proto, aby dávali najevo, že potřebují pomoc - hlavním cílem sebepoškozování je totiž získat úlevu, ne pozornost. Svá poranění většinou skrývají, třeba pod dlouhým rukávem nebo kalhotami. Právě ruce a nohy jsou totiž nejčastějším místem zraňování, na­opak na obličeji byste se s ním setkaly jen výjimečně. Mnoho z těch, kteří se zraňují, přitom v životě funguje zcela ,běžně' a o tom, co se s nimi děje, často neví ani rodina nebo přátelé. Tenhle jev je rozšířenější, než byste čekaly. Odhaduje se, že třeba ve Spojených státech sebepoškozováním trpí asi dva miliony lidí.


Řezání se, pálení kůže nebo píchání jehlami - to jsou vlastně jen o něco drastičtější formy sebepoškozování než anorexie a bulimie. I týrání se hlady nebo dobrovolné zvracení jsou způsoby, jak se odmítat. Obojí souvisí s problémy s vnímáním vlastního těla, prožíváním sebe sama. A obojí se záhy stane závislostí. Postupně totiž přestává jít o reakci na nějakou událost: uvolní se mechanismus jako u braní drog. Tělo chce chování, které přináší úlevu.
"Než se poprvé pořežete, pamatujte si: bude vás to bavit. Zjistíte, že krev a úleva od bolesti jsou návykové. A to i tehdy, když si myslíte, že si uděláte jenom pár zářezů, které nejsou hluboké a lehce se zahojí. Budou totiž hlubší," napsal na serveru www.recoveryourlife.com pisatel s přezdívkou D.A.A. "Buďte připraveni, že z deseti zářezů se stane sto. Že váš život se bude točit jenom okolo zraňování a zakrývání. A počkejte, až poprvé říznete moc hluboko. Když budete osamělí, všechno se stane možným nástrojem: nůžky, klíče od auta, jehla, svorky nebo třeba i pero. Budete si přát, abyste s tím nikdy nezačali, protože to budete nenávidět a současně i milovat. Nebudete bez toho moct žít."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama